Pojem ornamentu v baroku
Teoretik umění a autor životopisů umělců Filippo Baldinucci napsal ve svém díle »Vocabolario Toscano dell´arte del Disegno«, které vyšlo v roce 1681 ve Florencii: »Abellimento, e dicesi propriamente dicose materiali, che si aggiungiono intorno che che sia, per farlo vage e belle« (Ozdobou nazývám, když se k danému předmětu přidají materiály, aby ho činily krásným a jedinečným).
Ve Francii se pojem »ornemens« rovná latinskému »ornamentum« a v literatuře o umění se objevuje od 16. století.
V německém jazykovém prostředí převládají až do 19. století pojmy Zierrat (okrasa), Zierung (ozdoba), Beizier (příkrasa), jako např. v prvním německém překladu Vitruvia od Waltera Rivia („Vitruvius Teutsch“, Norimberk, 1548), kde ve 4. knize stojí ve 2. kapitole psáno: »Columnen, sampt deren etlichen angehorigen theil glidern und ornamenten oder zierungen« (Členění sloupů včetně jejich ornamentů a ozdob.)
V nejdůležitějším německém encyklopedickém lexiku baroka, v Zedlerově „Velkém úplném univerzálním lexikonu“ (»Grosses vollständiges Universal Lexicon«) (1732, sv. 35, sl. 471), se nachází odkaz: »Ornamentum siehe Zierath« („Ornamentum viz okrasa“) a Zedler definuje: »Schmuck, Putz, Ornat, Zierrath, Ornatus oder Ornamentum, heißt überhaupt alles dasjenige, was zwar auf dem Leibe, nicht aber so wohl zu nötiger Bedeckung desselben als vielmehr nur zum Staate und Pracht getragen wird.«, tedy : „Ozdoba, příkrasa, okrasa, ornátus nebo ornamentum se vůbec nazývá vše, co ač nošeno na těle, neslouží jeho pouhému pokrytí, ale skvostnosti a okázalosti.“
V kritické ornamentální debatě 18. století, na které se ve značné míře podílely akademie umění, byla ornamentu přiznána hodnota sama o sobě, která jej osvobodila od role spíše podřazeného uměleckého druhu.
Bernd Evers, Rainald Franz
 vytisknout |