Ornament a rétorika
U Vitruvia a Albertiho se již v řecké antice definovaný původ pojmu ornament vztahuje k rétorice. Existuje vazba na rétorický »ornatus« pod vlivem Horatiova »ut pictura poesis«, tzn. rétorika a poezie aplikují pojem na architekturu a výtvarná umění všeobecně, v raném novověku to bylo především podmíněno duchem humanismu. Tak lze vysvětlit integraci stavebních detailů do ornamentiky v novověku, zvláště u Albertiho, který si sám našel cestu z poezie k teorii umění.
Římský teoretik rétoriky Quintillian konstatoval v »Institutio oratoria« (92-96 n. l.), znovuobjeveném v roce 1415 Poggiem Bracciolinim v knihovně kláštera Sankt Gallen: »Ozdobeným je vše, co je víc než jen jasné a přesné.« Ozdoba je tedy vyzdvižena jako základní rys uměleckého díla. Pro komponenty acutum (vtip), nitidum (lesk, okázalost), copiosum (plnost), hilare (živost), iucundum (šarm), accuratum (péče) nachází Quintillian označení »gratia«, které podle jeho názoru činí z proslovu umělecké dílo.
Pojmy tohoto druhu budou až do 18. století spoluurčovat umělecké soudy i mimo oblast rétoriky. Ornamentika se tímto způsobem stává také jistým druhem řeči, s vlastní rétorikou srozumitelnou vzdělanému pozorovateli.
Bernd Evers, Rainald Franz
 vytisknout |