Vymezení pojmu
Potřebu člověka tvořit ornamenty lze označit za univerzální, neboť každá kultura s sebou přinesla ozdobné formy pro ni charakteristické. Opačnou tendenci 20. století, která označovala „ornament za zločin“, nelze než hodnotit jako reakci na 19. století, jež si libovalo v přemíře ozdobných tvarů, a tedy jako výjimku.
Ornament se odvozuje od latinského slovesa "ornare" = zdobit a má přibližně stejný význam jako starý, v německém jazykovém prostředí běžně používaný pojem „Zierrat“, tedy „příkrasa“. Kromě zdobné funkce byla pojmem „ornament“ rovněž často označována komplexita návrhu, tedy kompozice jako celek. Pojem „ornament“ je nutno odlišovat od pojmů „dekorace“ a „vzor“. Ornament je jednotlivý stylizovaný obraz, který může být libovolně řazen.
Vývoj pojmu ornament
Ve starořečtině znamená slovo »kosmos« ozdobu, dekoraci, ornament, ale také svět jako celek. Ze slova »kosmema« se pak konkrétně odvozuje ornament ve významu uspořádanosti jakožto základní podmínky krásy.
Latina zná slovo »ornamentum«: výzbroj, kostým, znak hodnosti. Pod tímto pojmem se rozumí jak rétorické či literární obraty zdobící mluvu nebo text, tak jednotlivé ozdobné předměty.
Nejdůležitějšími prameny k prozkoumání významových obsahů pojmu ornament jsou umělecko teoretická pojednání od dob antiky až po současnost. Teoretická reflexe vysvětluje významové proměny pojmu ornament a současně seznamuje s dějinami ornamentu jako stylu.
Především je zde třeba poukázat na architektonické traktáty, protože nejdůležitější antické a novodobé ornamenty pocházejí z architektury, nebo byly v architektuře primárně používány.
Architekt Marcus Vitruvius Pollio, který žil za dob císaře Augusta, definuje ve svém díle »De architectura libri decem« (Deset knih o architektuře, kolem r. 33 př.n.l.) slovem »ornamentum« vybavení, ozdobu stavby jako voluty, květy, římsy, ale také rekvizity pro
Bernd Evers, Rainald Franz
 vytisknout |